Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pěstování lesa

Současná podoba lesů ve střední Evropě se začala vytvářet v polovině 18. století radikální přestavbou tehdy již degradovaných a devastovaných porostů či spíše porostlin, které začaly v krajině převažovat v důsledku neregulované toulavé těžby, později i velkoplošných těžeb bez následné obnovy lesů. Rozvíjející se hutnický a sklářský průmysl vyžadoval stále větší přísun dřevěného uhlí, s růstem počtu obyvatelstva a rozrůstáním měst se zvyšovaly nároky na dodávky palivového a stavebního dříví. Pod sílícím tlakem průmyslové revoluce mizely poslední zbytky původních lesů, ale nikdo se nestaral o jejich obnovu. Osvícení panovníci Marie Terezie a Josef II. i osvícení vlastníci lesů si začali uvědomovat vážnost situace a hledali řešení. Tehdy kromě vydání patentů a nařízení o nakládání s lesy byla pro počínající cílevědomé lesní hospodářství formulována jasná společenská objednávka: vypěstovat dostatek kvalitního stavebního a palivového dříví; vlastníci lesů k tomu dodali: a zvýšit výnos z lesního majetku.

Vznikající profese lesníků se nadšeně chopila iniciativy a začala lesy přetvářet podle principů odvozených z představ o vývoji lesa na holině. Umělá obnova lesů smrkem jako stanovištně nenáročnou, rychle rostoucí dřevinou poskytující dřevo vynikajících užitných vlastností, byla jedinou možnou cestou, jak za relativně krátkou dobu výrazně zvýšit výnos ze zdevastovaných lesních majetků. Tak vznikl a v praxi se uplatňoval systém„normálního pasečného lesa", který byl charakteristický holosečným způsobem obnovy a umělou výsadbou smrku nebo borovice. Tento systém se uplatňoval po jistou dobu ve všech středoevropských lesích v duchu nauky o čistém výnosu z půdy a saského smrkového hospodářství jako schéma redukující v té době zcela nepřehlednou rozmanitost přírody. To je odkaz našich pradědů, kteří na počátku 20. století dokázali na základě velmi nedokonalých znalostí a primitivními prostředky zvýšit lesnatost našich zemí za 150 let z asi 12,5 procenta na téměř 30 procent.

Výsledkem lesnické činnosti 19. století byl v naprosté většině les pasečný ve své holosečné formě s převládajícími monokulturami smrku a borovice. Avšak ještě v průběhu předminulého století se ukázalo, že tyto lesy daleko více podléhají různým přírodním kalamitám než porosty smíšené, s druhovou skladbou, která se přibližuje skladbě přirozené. Proto se lesníci od konce 19. století snaží s menším či větším úspěchem o přeměnu nesmíšených jehličnatých porostů na porosty smíšené a používají různé formy podrostního hospodářství.

Jak klasifikovat smíšenost lesů?

 

Dnes stále ještě převažující názor o převaze jehličnatých monokultur již neodpovídá skutečnosti. Jestliže budeme lesy posuzovat z hlediska smíšenosti, pak situace není zdaleka tak špatná. Existují různá kritéria, podle nichž lze klasifikovat smíšenost porostů. V podmínkách České republiky se nejčastěji používá třídění podle zastoupení dřevin (případně podíl zásob dříví jednotlivých dřevin na celkové zásobě). Za čisté jehličnaté monokultury se považují porosty, v nichž příměs listnáčů je menší než 25 procent, takových porostů je u nás 31 procent. Naopak porostů listnatých s příměsí jehličnanů menší než 25 procent je celkem 13 procent. Lesů smíšených je dnes již 56 procent.

Během historického vývoje se postupně prosadilo víceúčelové pojetí funkce lesův krajině a v životě společnosti. Proto i pěstování lesů musí brát zřetel nejen na produkci dřeva, ale i na funkce ostatní, ekologické a sociální, včetně ochrany přírody, zachování biologické a ekologické diverzity a genových zdrojů, důležitých pro udržení a další rozvoj lesů. Se zřetelem na tyto funkce lesů se diferencují postupy hospodaření v lesích. Jedním ze základních cílů, které lesní hospodářství sleduje, je zvýšení obecné stability lesních ekosystémů, což je jeden z nejdůležitějších předpokladů cílevědomého hospodaření v lesích.

Za vhodný nástroj pro dosažení těchto cílů se v současnosti považuje ekologicky orientované lesní hospodářství, které je ztotožňováno s koncepcí přírodě blízkého lesního hospodářství. Jde o takovou strategii hospodaření v lesích, kdy se les chápe a posuzuje jako ekosystém a člověk optimálně využívá přírodních sil a zákonů tak, že les může trvale plnit požadované funkce za minimálního vnosu dodatkových energií. Základem pro diferencované hospodaření podle stanovištních podmínek se stalatypologie lesů.

Obnova lesních porostů

 

Jedním ze základních problémů lesního hospodářství je úprava druhové skladby, která se má v souladu s tendencemi ekologicky orientovaného pěstování lesů postupně přibližovat skladbě původních lesních ekosystémů. Jde především o redukci zastoupení smrku a zvýšení podílu listnatých dřevin. S tím souvisí řada problémů, zejména zabezpečení potřebného množství reprodukčního materiálu, propracování a ověření metodických postupů obnov a přeměn lesních porostů, legislativní opatření a uplatňování vhodných ekonomických stimulů, řešení problému škod zvěří na lesních porostech atd.

K žádoucímu cíli - lesům s druhovou skladbou zhruba 60 procent jehličnanů a 40 procent listnáčů - bude možné dospět až v dlouhodobém časovém horizontu, prakticky až po uplynutí celé jedné doby obmýtní, tedy asi za sto let. Nástrojem k tomu je i ustanovení lesního zákona o povinné výsadbě minimálního podílu melioračních a zpevňujících dřevin (hlavně listnáčů a jedle) při obnově lesních porostů.

Úpravám druhové skladby lesních porostů se přizpůsobují i hospodářské způsoby a formy. Výrazně se zvyšuje využívání podrostního způsobu hospodaření a narůstá podíl přirozené obnovy. Řada porostů se dnes již rozpracovává a připravuje pro nástup přirozeného zmlazení, které se bude v dalších letech postupně uvolňovat. Ovšem v řadě případů bude nutné kombinovat přirozenou obnovu s umělou, a to především tam, kde některé dřeviny z původní druhové skladby zcela chybí. Zvláštní pozornost zasluhuje obnova a rekonstrukce lesních porostů postižených průmyslovými imisemi v Krušných horách. S touto ekologickou katastrofou se budou vyrovnávat ještě naši pravnuci.

Výchova lesních porostů

 

Stabilita a kvalita lesních porostů závisí na jejich výchově v mládí. Proto lesní zákon stanovuje jako jeden ze závazných ukazatelů pro lesy státní a obecní minimální plošný rozsah výchovných zásahů v porostech do 40 let. Rovněž konstatuje, že vlastník je mimo jiné povinen vychovávat lesní porosty soustavně a včas tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa.

Velké množství výchovně zanedbaných porostů se stalo jedním z klíčových problémů lesního hospodářství na počátku 90. let 20. století. Příčinou byl vysoký podíl nahodilých těžeb v 70. a 80. letech 20. stol., které se musely přednostně zpracovat a výchova porostů se zanedbávala. V průběhu 90. let i v současné době se daří tyto disproporce vyrovnávat.

Výchova lesních porostů vytváří spolu s dalšími biotechnickými opatřeními ucelený systém, který zvyšuje stabilitu lesních ekosystémů, jejich biodiverzitu, je nástrojem pro úpravu druhové skladby a prostorové výstavby porostů.

aktualizace 2009