Jdi na obsah Jdi na menu
 


Šumava

Geografické členění

Pohoří je dlouhé přibližně 140 kilometrů, pozvolna přechází z předhůří do vrchoviny, kdežto na bavorské straně jsou horské svahy výraznější. Horská část se obvykle člení na šumavské pláně a horská ramena. Pláně jsou geomorfologický útvar, který nemá obdoby nikde jinde v Evropě ani v části Šumavy na území Německa. K pláním náleží území vodohospodářsky významné (chráněná oblast přirozené akumulace vod) v pramenných oblastech Vltavy, Otavy a malé části Řezné na Železnorudsku, tekoucí do Dunaje. Terén je plochý, mírně zvlněný s průměrnou nadmořskou výškou 1000 až 1100 metrů. Mělké sníženiny jsou vyplněny rozlehlými a hlubokými rašeliništi (populární šumavské slatě – Tříjezerní slať, Jezerní slať, Chalupská slať, Rokytská slať aj.). Nad plošiny vystupují mírně klenuté kupy s výškami přes 1200 m n. m. Nejvyšší jsou na západním okraji v širokém a plochém hřbetu s vrcholy Můstek (1234 m n. m.), Pancíř (1213 m n. m.), Polom (1294 m n. m.) a Plešnou horou (1335 m n. m.).

Horská ramena, která z plání vybíhají k severozápadu a jihovýchodu, mají pestřejší reliéf a jsou vzájemně oddělena širokými, podélnými údolími. Na severozápadě vybíhá Královský hvozd s vrcholy Ostrým (1279 m n. m.) a Jezerní horou (1343 m n. m.), jejíž východní část byla ve čtvrtohorách zčásti zaledněna. Na jihovýchodě vybíhají rovnoběžně dva horské hřbety, oddělené údolím horní Vltavy, a to pohoří Boubínsko – želnavské (Boubín 1361 m n. m., Knížecí stolec 1215 m n. m.) a skupina Třístoličníku (1330 m n. m.), na kterou navazuje nižší skupina Vyšebrodská.

Geologicky náleží celá Šumava do oblasti moldanubika, což je oblast silně přeměněných hornin. Dělí se pak na svorovou skupinu Ostrého, na vlastní rulovou Šumavu s žulovým masivem Prášilským, žulovou skupinu Třístoličníku a skupinu Vyšebrodskou.

Voda a klima

Z hydrografického hlediska prochází územím významné evropské rozvodí, které je odtokem vody rozděluje mezi Černé moře a Severní moře. Klimaticky náleží k okrsku mírně chladnému, ve vrcholových skupinách chladnému, horskému. Průměrná roční teplota ve střední horské části se pohybuje mezi 4 a 5 oC, na přechodu do vrchoviny mezi 5 a 6 oC, v nejvyšší horské části pod 4 0C. Průměrný roční úhrn srážek činí ve střední horské části Šumavy 900 až 1200 mm, na přechodu do vrchoviny 700 až 900 mm, v nejvyšších polohách až 1400 mm.

Historie oblasti

Šumava je zádumčivá a půvabná krajina táhlých kopců a modravých hor, plná hlubokých šumících lesů. S připočtením německé a rakouské části tvoří zbytek starými Římany obávaného „hercynského lesa“, který zůstává dodnes nejrozsáhlejším lesním komplexem střední Evropy. Šumava už dávno učarovala mnohým lidem, rodákům i turistům, kteří ji pořád rádi navštěvují, popisují, malují a v posledním století i fotografují. Má stále více opravdových milovníků.

Šumava je staré hercynské horstvo na jihozápadním okraji Českého masivu. Je význačnou pramennou oblastí. V pleistocénu se vytvořily na svazích nejvyšších kopců ledovce a pozůstatkem jejich morén je na našem území pět jezer (Plešné, Černé, Čertovo, Prášilské, Laka) . Je to krajina s neobyčejnou lesnatostí, dodnes patří mezi nejméně zalidněné oblasti naší republiky.

Velmi rozlehlý pomezní hvozd zůstával pro drsnost podnebí dlouho kompaktní, těžko prostupný. Později měl i velký obranný význam a panovníci podporovali jeho neprůchodnost. Jen na okraje Šumavy pronikal ze středních Čech kolem roku 1000 před n. l. zemědělský lid knovízský, ale již na počátku našeho letopočtu Keltové rýžovali zlato proti tokům řek v Pošumaví, potom také Slované. Vlastní šumavské pralesy dlouho odolávaly kolonizaci. Větší osady byly zakládány na okraji Šumavy (v letech 1250 Rožmberk, 1253 Český Krumlov, 1259 Vyšší Brod).

V roce 1530 byl porybný Štěpánek poslán do Vyššího Brodu, aby upravil dno Vltavy pod Čertovou stěnou, které tvořilo nepřekonatelnou překážku pro plavení vorů, s tím, aby se otevřel rozsáhlý prales krumlovského a vimperského panství pro těžbu. Teprve od tohoto data začíná 250leté úsilí o plavební překonání Čertovy stěny a tím o zpřístupnění a hospodářské využití šumavských pralesů. Postupně zde vznikaly dřevorubecké osady, které pronikaly stále do vzdálenějších a vyšších poloh. Na zpřístupnění jádra Šumavy se podílel hlavně schwarzenberský plavební kanál, jehož stavbu začal v roce 1789 ing. Josef Rosenauer a dokončil ji již v roce 1791. Tato dodnes obdivuhodná technická památka s několika tunely umožnila plavbu dříví z Plešného hvozdu po Dunaji až do Vídně; později byla plavba rozšířena až na Třístoličník. Obdobný význam měl i Vchynicko-tetovský plavební kanál.

Na úbytku pralesů se podílelo a o nová sídliště se značnou měrou přičinilo od 15. století sklářství. Na Vimpersku počalo odlesňování nejprve od 13. století, hlavně východně a severně od Boubína. Vznikaly sklárny s velkou spotřebou dříví na palivo a výrobu potaše, ale od Vimperka ke státní hranici zůstával stále souvislý prales. Sklářstvím byl zničen prales na velkých plochách, ale pouze na přístupných místech; tyto plochy pak většinou zůstaly zemědělskou půdou. Zrychlení kolonizace začalo po roce 1719. Velkou zkázu exploatačně roztěžených pralesů způsobila vichřice v roce 1870 s ohromnými polomy a následující kůrovcovou kalamitou. Tím byl šumavský prales jako přírodní, člověkem netknutý rozlehlý hvozd téměř zlikvidován.

Snahy o řádné lesní hospodaření byly patrné v různých nařízeních a instrukcích. V 18. století se obnovoval les a přestalo jeho drobení. Zaváděním lesních hospodářských plánů přibližně od roku 1800 započalo cílevědomé lesní hospodářství. Velké feudální majetky, které nezávisely zcela na výnosu lesa, zaměstnávaly kvalifikované lesníky s vysokou odbornou úrovní. Díky této staleté tradici má dodnes Šumava velmi kvalitní lesy.

Zemědělství bylo na Šumavě zaměřeno na dobytkářství. Byly zde značné plochy luk a pastvin, v menší míře se pěstovaly brambory, oves a žito. V současné době je Šumava hlavně turistickou oblastí. Z ostatní činnosti, která využívala specifické podmínky šumavské krajiny, byla významná těžba rašeliny u Soumarského mostu. Většina rozsáhlejších ložisek rašeliny je ale dnes chráněna a tak zajištěna proti těžbě. Místní průmysl je zaměřen hlavně na zpracování dříví a dalších jeho výrobků (papír, nábytek, zápalky, hračky).

Lesní společenstva

Stav lesů je možné hodnotit jako nejlepší ze všech našich přírodních lesních oblastí. Celková produkční potence tvorby dřevní hmoty je pro vhodné klimatické a půdní podmínky ohromná. Z lesních společenstev jsou nejvíce rozšířeny smrkové bučiny (43 procent), které na horských svazích udávají celé Šumavě převažující ráz. Výškově nad nimi (nad 900 m n. m.) jsou ještě značně zastoupené (14 procent) bukové smrčiny. Smrkový lesní vegetační stupeň dosahuje 13 procent a jsou v něm nepatrně zastoupeny jeřábové smrčiny v nejvyšších polohách. Na pláních jsou dosti zastoupeny podmáčené smrčiny (čtyři procenta), ale převažují vlastní smrčiny (8 procent).

Smrkový lesní vegetační stupeň zde dosahuje největších souvislých rozloh v celé ČR (nevyjímaje karpatské pohoří) a je jedinečný právě svým výskytem na chladnějších šumavských pláních, kdežto jinde se soustřeďuje do strmých poloh okolo středohorských vrcholů. Značnou plochu zaujímají javorová společenstva s javorem klenem a jilmem horským na kamenitých svazích a sutích (9 procent). Hluboká rašeliniště místy dosahují až tří procent lesní půdy oblasti a je na nich více zastoupena vrchovištní kleč, méně rašelinná smrčina. Z podhůří doznívají jedlové bučiny (17 procent). Plošně nepatrné, ale výrazné, jsou reliktní bory na skalách a luhy olše šedé při horních tocích říček a potoků.

Lesní hospodářství

Šumava vyniká nad jiné přírodní lesní oblasti velkým podílem ekotypicky vhodných smrkových populací, uzpůsobených horským oblastem. Plocha porostů uznaných pro sběr osiva by mohla dosáhnout několikanásobku dnešního stavu. Bylo by žádoucí šumavský smrk přenášet do klimaticky obdobných oblastí v českých zemích (pohraniční hory poničené imisemi). Obvykle první generací lesa po pralese jsou geneticky nejvhodnější zbytky porostů s velkým podílem cenných sortimentů dříví a tím i s vysokou hodnotou zásoby.

Na Želnavsku se vyskytuje místní sorta kvalitní, štíhlé borovice s úzkou jehlancovitou korunou, která netrpí škodami sněhem. Tuto sortu je třeba udržet a v obdobných polohách rozšířit. Zachoval se též značný počet smíšených hospodářských porostů, hlavně ve smrkobukovém vegetačním stupni. Příměs buku, obvykle s korunami pod úrovní smrku, zkvalitňuje smrkové kmeny a je biologicky velmi příznivá opadem listu, který zlepšuje úrodnost lesní půdy. V porovnání s jinými oblastmi je tu zvlášť velký podíl rezonančního dříví.

Velké škody i zde působila a působí jelení zvěř okusem mlazin a loupáním tyčkovin a porostů středního věku. Tyto porosty napadá brzy hniloba a posléze podléhají předčasně větrným a sněhovým kalamitám a jejich výtěžnost je pro hnilobu kmene malá.

Ochrana přírody

Ochrana přírody se v minulých dobách zaměřila především na uchování přírodě blízkých lesních porostů. Byli to hlavně osvícení lesníci, kteří buď přímo, nebo nepřímo svým vlivem na feudální majitele zachránili mnoho pralesovitých porostů tak, aby lesní velikány mohly obdivovat i budoucí generace. Většinou se tyto porosty zachovaly na extrémních stanovištích (sutě, skály, kamenité a nepřístupné plochy a hlavně vrchovištní rašeliniště).

Celé území bylo v roce 1963 vyhlášeno největší chráněnou krajinnou oblastí ČR (1682 km2, 65 % lesa) a v roce 1991 zde byl na části území vyhlášen Národní park Šumava o rozloze téměř 70 tisíc hektarů (les je na 59 tisících hektarech) . Velkorysé také bylo vyhlášení některých rezervací s ochranným pásmem, jako je Boubínský prales a Modravské slatě.

Tabulka zastoupení dřevin (v %)

Jehličnany Přirozená skladba Současná skladba Cílová skladba
smrk 51,5 81,7 77,7
jedle 20,1 2,0 6,2
borovice 0 5,6 0,9
kosodřevina 0,9 0 0,3
modřín 0 0,5 1,0
ostatní 0,3 1,2 0
celkem 72,8 91,0 86,1


Listnáče Přirozená skladba Současná skladba Cílová skladba
buk 25,8 6,2 13,0
jasan 0 0,1 0
javor 0,5 0,2 0,8
bříza 0,6 1,7 0
olše 0,2 0,6 0,1
jeřáb 0,1 0 0
ostatní 0 0,2 0
celkem 27,2 9,0 13,9

 

ŠumavaŠumava

aktualizace stranek 2009