Jdi na obsah Jdi na menu
 


Reprodukční materiál a jeho zdroje

Hlavní reprodukční materiál představují šišky, plody a semena určené pro vypěstování semenáčků a sazenic pro sadbu při umělé obnově lesa, části rostlin určené k produkci sazenic, semenáčky a sazenice vypěstované ze semen nebo jiných částí a nálety a nárosty z přirozené obnovy.

Hlavním zdrojem reprodukčního materiálu jsou lesní porosty, výběrové stromy, semenné sady, semenné lesní porosty, matečnice, importovaná semena a stromové skupiny.

Nejprve se podle fenotypových znaků vybere lesní porost, který se uzná pro sběr osiva. V něm se označí výběrové stromy, což jsou mimořádně hodnotní jedinci z hlediska produkce, jakosti a odolnosti. Z jejich větví se nejčastěji koncem února a začátkem března získávají rouby. Rouby se většinou ve sklenících roubují s podnožemi (tří- až čtyřleté sazenice vypěstované ze semen výběrových stromů). Roubovanci jsou základem semenného sadu. Semenné sady produkují vysoce kvalitní osivo, které se sbírá mnohem snadněji než z běžných porostů, protože výška dospělých stromů nepřesahuje sedm metrů.

Některé komplexy původních lesních porostů nebo porostů s významným podílem původních populací dřevin jsou schopny se samy reprodukovat tak, že udrží genetickou proměnlivost. Nazývají se genové základny a převažují v nich uznané porosty starší 60 let. Zřizují se pro všechny hospodářské dřeviny a vyhlašuje je ministerstvo zemědělství jako lesy zvláštního určení. Setkáme se s nimi především na Šumavě a Českomoravské vrchovině.

Sběr semen

Semena se ze stromů sbírají několika způsoby. Nejnebezpečnější je sběr z vysokých stromů, při němž se používají nejrůznější pomůcky, aby byla zajištěna bezpečnost sběrače. K sběru semen z nižších stromů a keřů se používají žebříky, ale nejjednodušší a nejbezpečnější je sběr semen ze země. U smrku, borovice, modřínu a jedle se v uznaných porostech a v době, která je stanovena pro sběr jednotlivých dřevin, sbírají šišky z pokácených stromů při těžbě.

Následně je třeba přepravit šišky do luštírny, kde luštěním získáme ze šišek semena, která se uskladní pro další použití. Velmi důležitá je předosevní příprava semen, jejímž cílem je lepší klíčení semínek v půdě.

Lesní školkařství

V intenzivním hospodářství je umělá obnova lesa nevyhnutelná a k tomu je nutné také pěstovat semenáčky a sazenice, což probíhá v lesních školkách. Zakládají se na lesních nebo zemědělských půdách, kde jsou optimální podmínky pro školkařský provoz.

Semenáčky a sazenice se ve školkách pěstují celou řadou způsobů. Jde například o prostokořenné semenáčky a sazenice, pěstování sazenic školkováním a podřezáváním, pěstování obalených semenáčků a sazenic, pěstování vegetativním rozmnožováním a pěstování speciálními metodami, například ve fóliovnících, Dunemannovou nebo Neubacherovou metodou.

O semenáčky a sazenice je potřeba se také samozřejmě starat. Klíčení semen ovlivňuje především teplota a vlhkost. Záhony je třeba tedy zakrývat, čímž teplotu a vlhkost regulujeme a zároveň záhony chráníme proti ptákům. Po vyklíčení semenáčky stíníme stínidly. Je třeba také půdu provzdušňovat a kypřit a zbavovat je plevele. Nezbytné je pochopitelně i zavlažování.

Vyvrcholením školkařské činnosti je vyzvedávání semenáčků a sazenic.Většinou tak činíme na podzim nebo na jaře a pro letní školkování z fóliovníku v létě. Kvalitu semenáčků ovlivňují nejen dědičné vlastnosti, ale také prostředí a způsob výživy, proto se musí vyzvednuté sazenice vytřídit. Poté se skladují a následně balí a přepravují na místo výsadby. Při všech těchto činnostech je naprosto nezbytné dodržovat přesná technologická pravidla. I drobné pochybení může způsobit velký úhyn sazeniček po výsadbě nebo jejich špatný růst až do dospělosti.

Dospívání - zakládání porostů

Při zakládání a umělé obnově lesa sadbou nebo síjí hovoříme o zalesňování. Les se samozřejmě může obnovovat také přirozeně, tzn. že se vytvoří nový porost nasemeněním nebo výmladností v přirozených podmínkách a za přímé účasti mateřského porostu. Umělá obnova lesa, stejně jako přirozená, má své výhody i nevýhody.

Výhody umělé obnovy:

  • volba obnovovaných dřevin nezávisí na mateřském porostu, proto můžeme používat sadební materiál znejkvalitnějších porostů daného ekotypu,
  • založené kultury jsou rovnoměrné, optimálně husté a přehledné,
  • následná těžba dřeva je jednoduchá,
  • umělá obnova není závislá na periodicitě plodnosti dřevin.

Nevýhody umělé obnovy:

  • na holých plochách je omezena možnost výsadby stinných dřevin,
  • vznikají převážně stejnověké a stejnorodé porosty,
  • kultury více než nárosty poškozuje zvěř,
  • umělá obnova je nákladnější než přirozená.

Před zalesňováním je třeba plochy a půdu připravit tak, aby vznikly optimální podmínky pro zakořenění a růst rostlin. Přípravou půdy se zlepšují jejích chemické a fyzikální vlastnosti, omezuje se tvorba plevele a využíváme vláhu a půdní živiny. Půdu připravujeme buď v předstihu před samotných zalesňováním - na podzim připravujeme půdu pro jarní zalesňování -, nebo až při vlastním zalesňování. Způsob a technologie se přizpůsobují podmínkám prostředí (terénní a půdní poměry), vegetačnímu krytu, typu budoucí kultury, druhu dřeviny a sadebního materiálu a plánované technologii zalesňování. Půda se připravuje buď celoplošně, v pásech nebo pomístně.