Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vztah člověka k lesům před vznikem lesního hospodářství

Přírodní, činností člověka téměř nedotčené lesy se u nás vyskytovaly přibližně do 4. tisíciletí př. n. l., v paleolitu a mezolitu. Tedy v době, kdy byl člověk lovcem, rybářem a sběračem přírodních plodin a ještě neexistovalo zemědělství. Lesy procházely vývojem od tundrových formací přes lesy s převahou borovice a břízy ke světlým borovým a smíšeným dubovým lesům, v nichž byla hojná líska.

První zemědělci

Od 4. tisíciletí př. n. l. se v našich zemích začínají usazovat neolitičtí zemědělci, kteří krajinu postupně přizpůsobují novému způsobu obživy, tedy obdělávání půdy a pastevectví. Svojí činností mění území v nižších polohách v kulturní step a výrazně ovlivňují podobu lesů kolem svých sídel. V počátcích neolitického zemědělství byla vegetační pásma proti dnešním posunuta do vyšších nadmořských výšek, horní hranice dubohabrových hájů asi o 200 metrů, horní hranice bučin s příměsí dubu asi o 400 metrů. Příčinou posunu vegetačních pásem bylo výrazně teplejší klimatické období, kdy průměrné roční teploty byly o 4 - 5 0C vyšší než dnes. Právě velmi příznivé klimatické podmínky značně přispěly k prudkému rozvoji neolitických zemědělských kultur.

Neolitické osídlení nebylo příliš husté ani početné, ale potřebovalo k produkci potravin poměrně značné plochy. Primitivní způsob ručního obdělávání přinášel nízké výnosy a značně vyčerpával půdu, takže po čase bylo nutné osadu přestěhovat. Na původní místo se lidé vraceli po 30 až 40 letech. Neolitická osada potřebovala tři až čtyři sídliště, mezi kterými se cyklicky stěhovala. Tento způsob hospodaření spojený se žďářením, tedy vypalováním lesů, podporoval rozšíření dřevin odolných proti ohni, kterým vyhovuje prosvětlení, jako jsou borovice a dub. Naopak omezoval šíření dřevin citlivějších, například buku a jedle.

Doba bronzová

V eneolitu dochází ke změně způsobu hospodaření a rozšiřuje se chov dobytka, zejména ovcí, koz, prasat a koní. V důsledku toho se značně rozmáhá lesní pastva, která má zásadní vliv na skladbu dřevin. Postupně se také zvyšují nároky na spotřebu dřeva a dřevěného uhlí při zpracování kovů, zejména v době bronzové a železné. V době bronzové proniká zemědělské osídlení do vyšších poloh, především jižních a jihozápadních Čech. Po roce 1000 př. n. l. naopak ustupuje souvislé osídlení na jižní, východní a západní Moravě. Další zvýšení potřeby dřeva souviselo s rozvojem keltské kultury v období asi 500 až 100 let př. n. l.

Ve 2. tisíciletí př. n. l. dochází k ochlazení klimatu, což se projevuje sestupem buku do nižších poloh. Přibližně od roku 750 př. n. l. se klima naopak otepluje, pokračoval ústup dubu a šíření buku a jedle. Převládaly bukojedlové lesy, smrk se udržoval jen v nejvyšších polohách. Tam, kde nebyly schopny jiné dřeviny růst, přirozeně převažovala borovice. Smíšené doubravy se udržely jen v nížinách, kde se vlivem lidské činnosti stále zvyšovalo zastoupení habru. Mimo oblasti pohraničních hor a Českomoravské vysočiny jde již o skladbu lesů silně ovlivněnou z velké části činností člověka.

Stěhování národů

Změny v rozsahu souvislého osídlení v době římské a v době stěhování národů (1. stol. př. n. l. - 6. stol. n. l.) měly podstatný význam pro šíření kulturní stepi na úkor lesa. Na počátku slovanského osídlení (6. stol. n. l.) lze o přírodním lese, který se vyvíjí výhradně pod vlivem přírodních a klimatických podmínek, uvažovat pouze v oblastech pohraničních hor a Českomoravské vysočiny až k ústí Sázavy. Druhotnou sukcesí vznikly lesy v opuštěných oblastech souvislého osídlení v části jižních Čech, na Plzeňsku a západní Moravě.

Stabilizace českého státu

Ve 12. století zasahoval pohraniční hvozd od severu k Litoměřicím, Mělníku a Bezdězu. Na jeho okraji stály hrady Hostinné, Jaroměř a Hradec Králové. Orlické hory byly také hustě zalesněné. V povodní Labe se táhly lužní lesy od Hradce Králové po Litoměřice a prostupovaly do povodí Cidliny, Jizery, Vltavy a Ohře. Silně zalesněnou krajinou byla Českomoravská vysočina a horské oblasti středních Čech, které přecházely v pomezní lesy na Šumavě. Kolem Dyje od Bítova na východ pohraniční lesy chyběly, ale povodí Moravy v okolí Strážnice, Hodonína a Břeclavi bylo značně močálovité a lesnaté. Na východní Moravě bylo rovněž souvisle zalesněné území. Rozsáhlé a těžko přístupné lesy se vyskytovaly také na moravskoslovenském pomezí.

Stabilizace českého státu za vlády posledních Přemyslovců se projevila růstem počtu obyvatelstva, jemuž se nedostávalo obživy, proto panovník, šlechta a církev začali osídlovat dosud pustá území. Po celé zemi byly zakládány kláštery, které měly v první fázi zemědělské kolonizace při kultivaci krajiny průkopnickou roli. Později vystupovaly při kolonizaci do popředí i ekonomické zájmy, tedy zvýšení příjmů panovníka, šlechty a církve získáním daní z nově založených osad. V této druhé fázi byli při nedostatku místního obyvatelstva do země zváni osadníci z ciziny. Kolonizace ve svém důsledku znamenala další zmenšování plochy lesů a rozšiřování kulturní stepi. Likvidace lesů a jejich přeměna na zemědělskou půdu či pastviny trvala do 14. století.

Kromě rozšiřování zemědělského osídlení a odnímání půdy lesům měla na jejich stav vliv i stavební činnost. V dobách rozkvětu a prosperity značně rostla výstavba hradů, měst, klášterů, pro něž bylo zapotřebí velké množství stavebního dříví. Také rozvoj řemesel, hornictví a hutnictví kladl vysoké požadavky na spotřebu především palivového dříví a dřevěného uhlí. Kromě toho se zvyšovala potřeba dřeva pro úpravu cest, zakládání rybníků, vinohradů a skláren. V některých oblastech, například Kolínsko a Žatecko, byl již takový nedostatek dřeva, že se muselo dovážet.

První snahy o ochranu lesů

V lesích se hospodařilo tzv. sečí toulavou, tedy výběrem kvalitního dřeva těžbou jednotlivých stromů. Při větší spotřebě, zejména pro doly, hutě a sklárny se kácely souvislé části lesů tam, kde bylo vhodné dřevo. Péče o zalesnění vytěžených ploch prakticky neexistovala, většinou si měla příroda poradit sama. Někdy se ale ponechávaly jednotlivé stromy jako výstavky, z nichž mělo nalétnout semeno a les se přirozeně obnovit. Některé dřeviny, například habr a dub, se zmlazovaly pařezovými nebo kořenovými výmladky.

Současně se zvýšenou potřebou dřeva a postupující devastací lesů začínají první snahy o jejich ochranu. Vedou k tomu důvody vojenské, především zachování pomezního hvozdu, ale i důvody hospodářské, začíná vyměřování lesů a zřizování lesního personálu - lovčích, lesních, hajných atd. Působnost nejvyšších lovčích v Království českém a Markrabství moravském se vztahovala rovněž na lesy a hospodaření v nich. Při zužitkování dříví se postupovalo velice opatrně. V královských lesích bylo nařízeno těžit výlučně dřevo suché a polomové, na řadě šlechtických majetků se věnovala mimořádná pozornost druhování stavebního a užitkového dříví. Snaha o řízení hospodaření v lesích se projevila i ve stanovení obmýtní doby v pařezinách.

Za husitských válek (1420 - 1434) došlo k celkovému ochromení hospodářského života v Čechách. Řada vsí byla vypálena a zanikla a společně s opuštěnými polnostmi opět zarostla lesem. Avšak již ve druhé polovině 15. století a hlavně v 16. století dochází k novému společenskému rozvoji a lesy se znovu přeměňují na pole a louky.Významnou ekonomickou změnou je přechod od systému poddanské renty k systému režijního hospodaření, tržby za dřevo se stávají nezanedbatelnou částí celkových příjmů jednotlivých majetků. Hospodaření v lesích se věnuje větší pozornost, stoupá význam lesního personálu i jeho zodpovědnost. Na některých panstvích se pro hospodaření v lesích vydávají lesních instrukce a řády.

Osamostatnění lesnictví

Podmínkou hospodářského rozvoje, jehož základem bylo zejména hornictví a hutnictví, byla stále se zvyšující spotřeba dřeva. Vzhledem k nevalnému hospodaření v lesích jej valem ubývalo. Proto se od 16. století prováděla šetření o stavu lesů a hledaly se lokality, kde by bylo možno získat další dřevo pro důlní a hutní podniky. V téže době se lesy také ve větší míře měří a mapují. Ve druhé polovině 16. století za císaře Maxmiliána dochází k osamostatnění lesnictví jako hospodářské disciplíny a jeho odtržení od zemědělství.

Přesto názory především na pěstování zemědělských plodin ještě dlouhou dobu budou ovlivňovat i praxi pěstování lesů. Vysokou spotřebu dřeva již nebylo možné naplnit pouze toulavým výběrem a těžbou dřeva, při níž se lesy navíc silně prořeďovaly a jejich stav zhoršoval. Proto se lesy začaly těžit holosečným způsobem, který vyžadoval péči o jejich obnovu. Ta byla řešena hlavně ponecháváním výstavků, ale používala se i síje, především žaludů a borového semene. Kromě toho se uplatňovalo, zejména v lužních lesích, i výmladkové hospodářství.

Skladba dřevin v lesích byla již záměrně ovlivňována preferováním a pěstováním určitých, zvláště potřebných druhů. Ale sledovaly se i jiné zájmy než produkce dřeva, například pro včelařství se chránily javory a lípy, pro pastvu dobytka duby a buky. V zájmu zdárné obnovy lesa se nařizuje vyklizování klestu z pasek, vysekávání staré trávy a omezuje se a zakazuje lesní pastva dobytka alespoň v mladých porostech. Od 60. let 16. století se kultury jako ochrana proti zvěři a pastvě oplocovaly.

Přes veškerý pokrok v péči o lesy je potřeba si uvědomit, že lesy pro své majitele představovaly především zásobárnu zvěře, a prioritní činností v lese byl lov, který se postupně změnil v myslivost. Teprve v polovině 18. století dochází k definitivnímu oddělení lesnictví jako hospodářské činnosti od myslivosti, která se postupně stávala jen určitou kratochvílí bez vazby na existenční potřeby člověka.